Z Londýna do Afriky 1

Před cestou na daleký jih

Letos je tomu už deset let, kdy jsem coby mladý studentík úspěšně složil maturitu na Glenn High School v jihoafrické Pretorii. Spolužačka Lauren zorganizovala večírek ve škole na den 29.8., kterého se zúčastnilo sto lidí z našeho ročníku, takže účast hojná. Vypravil jsem se i já na jih naší planety, abych po letech pozdravil své někdejší souputníky.
Přesněji řečeno, vypravili jsme se na jih tři. Po menších organizačních změnách v původním složení naší „expedice“ byla finální sestava následující – kamarád Vašek, toho času duchem i tělem svobodný mechanik se zaměřením na restaurování starých VW camper dodávek, moje přítelkyně Kateřina, s úsměvem a neurčitými očekáváními nepoznaného dobrodružství, no a já, nasvůj věk statný to bývalý maturant s racionální představou o bezproblémovém průběhu našeho výletu.

Ve čtvrtek 27.8. kolem jedenácté hodiny přijel kamarád Štefan, který se velmi ochotně nabídl, že nás na londýnské letiště Heathrow odveze, aby snad v cestovní horečce některý z nás nezbloudil v početných chodbách místního metra.

V dobré náladě jsme tedy stanuli před Terminálem 3 a po zběžné kontrole věcí zapomenutých doma jsme naznali, že naší expedici nebrání naprosto nic. Po několika cigaretách a asi hodině čekání moji dva členové expedice přikráčeli v těsném sledu za mnou k odbavovacímu pultu. Naším přepravcem byly Qatar Airways, po menší výměně názorů s nepříliš nápomocným zákaznickým oddělením společnosti Emirates jsem zvolil jejich arabské bratry, přívětivý pracovník s temně fialovým turbanem přijal naše cestovní doklady a každý jeho pohled se zájmem skončil na vysmáté tváři blonďaté Kateřiny. „No budiž, mají nás tu rádi“, pomysleli jsme si svorně, i když Vašek, kterému se během čekání na odbavení uvolnil jeden z předních zubů, vrhl na chlapíka vstřícný úsměv ve stylu „Drákula se po nehodě stále culí“, načež mu zazvonil telefon a zbytek procedury jsme absolvovali bez něj. Turban se na nás usmál, posnažil se naučit několik slov slovensky, aby tím vzdal hold veselé Kateřině, a vypustil nás zpět do haly Terminálu 3. Vyrazili jsme tedy nahoru po schodech na pasovou kontrolu a procházku přes rámy, důvěrně známá to místa jedovatých oslovení místních úředníků a zutých bot cestovatelů všech barev. Ze zvyku nabytém na letištích Stansted a Luton jsme na sobě nikdo neměli nic na pípnutí, takže jsme nehlučně prošli až do bezcelní zóny, kde nás nejvíce zaujal obchod Dixons a jejich zásoba adaptérů do elektrické sítě s jihoafrickou koncovkou. Patřičně vybaveni jsme pocítili volání žaludků, v přilehlé restauraci se objednávalo u pultu s nahlášením čísla stolu, kam mají proviant přinést. Trudovitá polská dívka mi urputně tvrdila, že mnou požadovanou limonádu opravdu nemají až do té doby, kdy se mi ji podařilo přesvědčit, že za jejími zády asi třicet lahví této tekutiny naprosto nevinně trůní. Ve své frustraci kapitulovala a bylo mi jasné, že v tu chvíli rozjasní její život alespoň malé spropitné. Po vydatném jídle byl čas najít naši skvělou bránu, kde nás přivítala hrstka spolucestujících, vesměs s malými dětmi. S optimismem jsme brali jejich sborový pláč jako výraz radosti z očekávané cesty a zakrátko nás na palubě Airbusu vítaly letušky s předpisovým anglickým pukrle v arabském podání. Zaujati zábavním systémem letadla, kdy si každý mohl klikat na svoje tlačítka a sledovat vlastní obrazovku, uvítali Vašek s Kateřinou šarmantního arabského stewarda, který v rámci vyjádření vzájemných sympatií napůl dobrovolně zaujal funkci jejich osobního barmana.

Cesta do katarského hlavního města Doha probíhala vcelku pokojně, občasné turbulence, provázené sborovým pláčem přítomných dětí, dokonale dokreslovaly obrazovky se znázorněním dráhy letu, člověku při jménech Basra a Bagdád probíhaly před očima obrázky ze CNN, hlavně postava šíitského bojovníka s pancéřovou pěstí, bezmocně pěstí hrozícího do jasné oblohy na Airbus ve dvanácti kilometrech nad jeho hlavou. Přistání v Doha připomínalo návštěvu prádelny v plném provozu, 33 stupňů Celsia a namísto vlhkoměru stačilo otřít zpocená čela. Příletová hala mi o půlnoci připadala jako vlakové nádraží někde u Prahy, kde se šedesát let nazpátek soustředily transporty směr Polsko, ještě ty žluté hvězdy na kabátech nám chyběly. Odměření a zamračení katarští úředníci nás i na transit přehnali přes rámy s detektory a ve své důslednosti prohrabávali cestujícím příruční zavazadla. Se zájmem jsem sledoval, co bude, a nenechavou tmavou ruku jsem s rozhodným anglickým „Don´t touch it!“ odstrčil ze své tašky. Blonďatá Kateřina prošla, Vašek byl taky skrz, pocítil jsem úlevu. Ozvala se u nich chuť po cigaretě, tak jsem je zanechal v místní kuřárně a vydal se hledat nějakou příjemnou kavárničku, kde by bylo možné tu hodinu čekání nějak strávit. Cestu mi zkřížila bezcelní zóna s obchody a parfumeriemi, která se natolik hemžila hábity, že si člověk připadal jako na nějakém pyžamovém večírku. Asi po patnáctiminutové procházce jsem spatřil v jednom rohu se skromně krčící nápis COSTA. Heuréka, snad to není jen reklama! Nebyla to jenom reklama, zařadil jsem se mezi „pyžamové“ a čekal, až přijdu na řadu. Poprvé ve svém životě jsem se setkal s ospalou čínskou dívkou. Mikroskopicky úzké štěrbiny očí mě zpozorovaly a nastalo vyjednávání. Riyaly jsem neměl žádné, anglická libra v této naftové zemi ztratila na svém lesku a anglická karta byla blokovaná na jihoafrickou republiku, díky až přehnaným pečlivým opatřením banky Lloyds. Naštěstí mě zachránila platební karta ČSOB, kterou snad nikde nikdo na světě neblokuje a i bez vytlačených nápisů a čísel bude fungovat snad všude. Se zalíbením jsem se oddával krásně nasládlé chuti ledové kávy a za mnou mrkala dvě asijská očka obsluhy.

Nástup v Doha směr Johannesburg už měl nádech pravého afrického koloritu, kde ebenové odstíny střídaly přísné výrazy burských cestovatelů. Velmi důležitou funkcí při odbavování v Kataru je postava úředníka, který vám prolistuje celý pas klidně dvakrát, údajně za účelem zjistit, zda máte vízum, popřípadě právo vycestovat do cílové země. Zásluhou tohoto chlapíka narostla řada na odbavení do takových rozměrů, že se k nám přikrádali místní, aby se zeptali, jestli náhodou některá společnost nezešílela a nedává letenky zdarma. Rozjařen nad pasem Kateřiny, zrychlil tento pracovník svoje tempo a vítězně jsme opět stanuli u zastávky autobusu. Na rozdíl od jiných zemí, v Kataru se člověk jde do autobusu zchladit, protože teplota venku prostě není pro osoby londýnským klimatem dotčené zrovna k žití. Před odletem z Doha nás provázel křik jednoho z cestujících, který se dožadoval svého kufru, jinak že s námi neletí, po dvaceti minutách diplomatického vyjednávání ze strany posádky dotyčný zůstal na schůdkách vedle letadla, odkud ho patrně některý z účastníků naší cesty nenápadně shodil, protože hlas utichl. Letadlo odstartovalo a pohroužili jsme se do svých multimediálních systémů a vyčkávali na jídlo a vozík s pitím. Po lehkém zadřímnutí mě vzbudilo kopání do opěradla. V domnění, že ze sna některé z dětí sedících za mnou patrně nakopává nějakou obludu, aby zachránilo Spidermana ze zajetí padouchů, jsem se rozhodl chvíli vyčkat. Pár minut uběhlo a kopání byla stále pravidelné, načež jsem se otočil, abych tam spatřil asi šestiletého nadějného reprezentanta pákistánského fotbalového týmu, který vůbec nevypadal na spící robátko. Moje důrazné napomenutí si bohužel mylně vyložil jako pobídku k vzájemnému pošťuchování. Po půlnoci strávené v Doha byla moje trpělivost na opravdu na hraně. Nešlo to. Malou tmavou ruku, která se zavěsila v mezeře mezi sedadly na moje ucho, jsem chytil a silně potáhl směrem k sobě, polibek monitoru v opěradle sedadla rozverného Pakistánce zaskočil. Hlubokým tónem a pravou moravštinou jsem ho ujistil o ráznějších výchovných krocích v případě že se bude podobná událost opakovat. Kopání přestalo, byl klid.
Snídani jsme do sebe nasoukali svorně někde nad Tanzánií a s mžouráním do vycházejícího africké slunce byl čas využít velmi skromnou pohostinnost toalety v letadle. Smůla. Skupina pánů v hábitech s koberečky v podpaždí, která sledovala ukazatel směr Mekka, naběhla k ranní očistě. Na můj dotaz, zda se rozhodli na té toaletě bydlet, jenom něco vycházející postava zamumlala a budka byla moje. Po necelých dvanácti hodinách letu takový malý úspěch dokáže potěšit.

Jaké to překvapení po příletu do Johannesburgu! Po téměř hodině cudného kroužení nad městem se náš pilot konečně rozhodl posadit Airbus na dráhu letiště O R Tambo. Za zmínku stojí teplota 7 stupňů Celsia, která členy expedice zarazila, až jsem se jim snažil připomenout, že je ráno a vlastně končí zimní období, navíc je O R Tambo v horách, 1550 metrů nad mořem. Pasová kontrola byla tradičně africká, času spousta, přes plot přece nikdo neskočí. Seriozní výraz úřednice nabýval na vážnosti i během opatrného vyťukávání mých iniciálů do počítače. Kdyby jí snad ten jeden prst ochrnul, už by se neuživila, došlo mi. Chlapík ve směnárně už byl přístupnější. Lidi u peněz jsou většinou veselí, naštěstí.
Nastal čas vyzvednout si u Europcar naše „bílé koně“. Příjemně překvapeni čistotou a prostorností vozu jsme vyrazili do jihoafrického provozu, čekala nás hodina popojíždění směr Pretoria. Seděl jsem za volantem, členové mojí expedice s rozvahou vykuřovali a oddechovali po vyčerpávajícím letu.