Z Londýna do Afriky 3

Bílí lvi relaxují

Ani divoký pes nemusí pořád jenom divočit

Pštros hlídač a "šlechtic namibské pouště"

Sobota 29.8. byla předurčena ke školnímu srazu, ale to až v podvečer. Před den jsem naplánoval návštěvu lvího parku u Krugersdorpu. Nádherné teplé počasí jenom umocnilo náladu celé expedice a jejich touhu po poznání prvních kousků jihoafrické divočiny, byť zprostředkovaně formou tohoto parku, ve kterém lze najít spoustu zvířat uměle vychovaných poté, co je odvrhli vlastní rodiče. Začátek s místní faunou zajistily antilopy a pštrosi, pokračovali jsme dále ke lvům a divokým psům, výjezd po parku korunovalo krmení gepardů. Následovala návštěva místního informačního centra, kde jsme měli možnost absolvovat show a přednášku o výchově kočkovitých šelem a jejich případnému návratu do jejich přirozeného biotopu. Vaška s Kateřinou potěšilo mládě bílého lva, které měli možnost si pohladit a vyzkoušet si, jak je těžké vzbudit lví dítě k tomu, aby vůbec zvedlo po dobrém obědě hlavu a podívalo se do kamery. Želvy v jeho ohradě nám proto připadaly velice aktivní. Návštěva parku se nemohla obejít bez ochutnávky místního jídla. Opět úspěch. Členové expedice začínali pomalu přicházet Africe na chuť a večerní sedánka u braaie to jenom potvrdila.

Angela, Juanita a Christoff



Oliver, Gizelle a Angela




Mogale, Michael a jejich kamarádka

Cateringový tým

Ředitel Wilcocks s kolegyní

Michelle, Angela, Carlo a Kim

Jerry, Arthur, Jeremy, Tyron a Mogale

To už jsem ale já byl na cestě do naší školy. Na rozdíl od mých časů má nyní Glenn High svého denního i nočního vrátného, který mi ochotně otevřel bránu do dvora, kde jsem mezi ostatní kočáry zasunul našeho bílého krasavce. Setkání s lidmi po tolika letech dokáže naplnit člověka různorodými pocity. S uspokojením jsem mohl konstatovat, že moji někdejší spolužáci, byť s tatíkovskými břichy, brýlemi a někteří téměř bez vlasů, jsou pořád stejně praštění a stejně blázniví jako dříve. U vchodu mě přivítal pan ředitel Wilcocks, který se evidentně vůbec nezměnil co se týče vzhledu, pořád ten stejný prošedivělý usměvavý pán, slyším jeho „Good evening, Mr. Stranak, how are you doing“? Naráz mě to přesunulo do jeho kanceláře v roku 1998, kde jsem jako mladičký student žádal pana ředitele v pololetí o přeřazení do vyššího ročníku a zvládl následně dva v jednom. Sraz se konal v nové hale vybudované po našem odchodu, vážení páni podnikatelé, státní zaměstnanci i matky na mateřských dovolených se sešli, aby si společně zavzpomínali na svoje průšvihy a kratochvíle středoškoláků. Cateringová firma zvládla večeři a už jsme se všichni nahrnuli k baru, tradiční piva a brandy občas prostřídalo jihoafrické vínko. Hudba hrála, kuřáci se odklidili na terasu a byl čas se navzájem pozdravit a popovídat si o životních událostech a zážitcích, připomenout si ty, kteří se nestihli nebo nemohli na sraz dostavit.