sobota 19. září 2009

Z Londýna do Afriky 6

Podvečerní snímek prasete bradavičnatého

Zadek antilopy kudu, tolik námi oblíbené v podobě balíčků sušeného masa


Pyžamová party po africku
Výlet k přehradě byl částečně cíleným průzkumem trasy úterní cesty do národního parku Pilanesberg, který se nachází cca 180 km od Pretorie, rozprostírá se na 65000 hektarech a jsou zde k vidění téměř všechna zvířata afrických savan a polopouští. Po cestě se nám přihodila menší nehoda, kdy při projíždění kolem platinových dolů Severozápadní provincie najelo naše Mitsubishi na neoznačený retardér, čímž došlo k vyšplíchnutí trochy piva v držáku na zadní sedačce. Následky této drobné nehody byly vzápětí odstraněny za pomoci skvělé minerální vody pro tyto účely přímo stvořené v kombinaci s papírovými ubrousky. A dále jsme se kochali krajinou, částečně litovali chudobné obyvatelstvo přebývající ve všudypřítomných plechových chatrčích. Naším cílem byl Golden Leopard Resort v kempu Manyane Resorts na východním okraji parku. Nafasovali jsme klíče od chatrče a šli se podívat, co pro nás Roberta připravila. Po vstupu do chatky zůstala naše expedice v němém úžasu několik vteřin stát. chatka byla pro 4 lidi, nechyběla tu mikrovlnná trouba, klimatizace, sprchový kout a věc, kterou ocenil nejvíce Vašek – krásná velká vana. Byl čas nákupu, tak jsme opět naskákali do naší „bakiny“ a dojeli do blízkého městečka Mogwasse, hojně obydleného původním kmenem Tswana, z něhož spousta domorodců stála na místním seřadišti taxíků, kolem obchodů, v obchodech kolem regálů, kolem bankomatu, kde si Vašek s Kateřinou nechávali nadělit velkorysé kapesné, no prostě všude. Místní vůbec nepochopili, jak se tři bílí turisti odvážili vkročit do supermarketu, nakoupili plný vozík masa a dalších pochutin a naprosto bez okolků se postavili k pokladně do fronty. Vyvázli jsme bez incidentů a se vším, naštěstí. Se zásobami jsme se vrátili do naší chatrče a rychle všechno složili, začínalo nám naše samostatné podvečerní safari, vyjeli jsme do terénu nalovit nějaké snímky africké divočiny, než se setmí.

Z Londýna do Afriky 5

Poklidný západ slunce nad Hartebeespoort Dam

Katka a "želví salát"


Náčelník Surikata pózuje


Naše "bílé koně"



S Vaškem po dobrém obědě




A tam někde v dáli to končí





Voda, samá voda






Jezírko pod hrází


Cestovatelské trio pod hrází
V pondělí jsme se vydali asi 80 km od Pretorie, k přehradě Hartebeespoort Dam, nacvičit si smlouvání s místními trhovci a pokochat se krajinou. Pod hrází přehrady se nám podařilo vytvořit několik opravdu unikátních fotografií, tento prostor totiž nebývá běžně otevřený turistům, ale pootevřená branka a absence černých dělníků v době oběda vyloženy zvaly Vaška, aby nás vytáhl až pod hráz.
U přehrady je rovněž zajímavá ZOO s výjimečnou populací plazů i jiných zvířat, která byla ochotná a připravená zapózovat fotoaparátu českého cestovatele.










Z Londýna do Afriky 4

Voortrekker´s Monument

S Katkou před Union Buildings

Martin & Martin po 10-ti letech


Union Buildings



Pretoria


Další den, 30.8. nás čekala prohlídka hlavního města Jihoafrické republiky – Pretorie, kterému dominují na kopci Unions Buildings, sídlo prezidenta republiky, který tráví půl roku ve vnitrozemí a půl roku v Kapském městě, kde je parlament. Tento prezidentský palác se chlubí nádherným parkem rozloženým až po hranice čtvrti Arcadia, tento park jsme měli možnost projít společně s mým dávným kamarádem Martinem a jeho přítelkyní Chelsea. Dorazil i náš další bývalý spolužák Míla, který vlastně bydlí naproti paláce. Na Martinův návrh jsme následně navštívili monument prvotních osadníků, tak zvaný Voortrekker´s Monument. Skutečně národopisné odpoledne jsme zakončili grilovačkou na našem penzionu, při které exceloval Vašek a jeho umění steaku.

Z Londýna do Afriky 3

Bílí lvi relaxují

Ani divoký pes nemusí pořád jenom divočit


Pštros hlídač a "šlechtic namibské pouště"

Sobota 29.8. byla předurčena ke školnímu srazu, ale to až v podvečer. Před den jsem naplánoval návštěvu lvího parku u Krugersdorpu. Nádherné teplé počasí jenom umocnilo náladu celé expedice a jejich touhu po poznání prvních kousků jihoafrické divočiny, byť zprostředkovaně formou tohoto parku, ve kterém lze najít spoustu zvířat uměle vychovaných poté, co je odvrhli vlastní rodiče. Začátek s místní faunou zajistily antilopy a pštrosi, pokračovali jsme dále ke lvům a divokým psům, výjezd po parku korunovalo krmení gepardů. Následovala návštěva místního informačního centra, kde jsme měli možnost absolvovat show a přednášku o výchově kočkovitých šelem a jejich případnému návratu do jejich přirozeného biotopu. Vaška s Kateřinou potěšilo mládě bílého lva, které měli možnost si pohladit a vyzkoušet si, jak je těžké vzbudit lví dítě k tomu, aby vůbec zvedlo po dobrém obědě hlavu a podívalo se do kamery. Želvy v jeho ohradě nám proto připadaly velice aktivní. Návštěva parku se nemohla obejít bez ochutnávky místního jídla. Opět úspěch. Členové expedice začínali pomalu přicházet Africe na chuť a večerní sedánka u braaie to jenom potvrdila.




Angela, Juanita a Christoff



Oliver, Gizelle a Angela




Mogale, Michael a jejich kamarádka



Cateringový tým



Ředitel Wilcocks s kolegyní




Michelle, Angela, Carlo a Kim


Jerry, Arthur, Jeremy, Tyron a Mogale

To už jsem ale já byl na cestě do naší školy. Na rozdíl od mých časů má nyní Glenn High svého denního i nočního vrátného, který mi ochotně otevřel bránu do dvora, kde jsem mezi ostatní kočáry zasunul našeho bílého krasavce. Setkání s lidmi po tolika letech dokáže naplnit člověka různorodými pocity. S uspokojením jsem mohl konstatovat, že moji někdejší spolužáci, byť s tatíkovskými břichy, brýlemi a někteří téměř bez vlasů, jsou pořád stejně praštění a stejně blázniví jako dříve. U vchodu mě přivítal pan ředitel Wilcocks, který se evidentně vůbec nezměnil co se týče vzhledu, pořád ten stejný prošedivělý usměvavý pán, slyším jeho „Good evening, Mr. Stranak, how are you doing“? Naráz mě to přesunulo do jeho kanceláře v roku 1998, kde jsem jako mladičký student žádal pana ředitele v pololetí o přeřazení do vyššího ročníku a zvládl následně dva v jednom. Sraz se konal v nové hale vybudované po našem odchodu, vážení páni podnikatelé, státní zaměstnanci i matky na mateřských dovolených se sešli, aby si společně zavzpomínali na svoje průšvihy a kratochvíle středoškoláků. Cateringová firma zvládla večeři a už jsme se všichni nahrnuli k baru, tradiční piva a brandy občas prostřídalo jihoafrické vínko. Hudba hrála, kuřáci se odklidili na terasu a byl čas se navzájem pozdravit a popovídat si o životních událostech a zážitcích, připomenout si ty, kteří se nestihli nebo nemohli na sraz dostavit.

Z Londýna do Afriky 2

Vašek, Kateřina, já a samozřejmě Roberta

A tak se tam měli

Vlastně, tak jsme se tam měli
První štace na ubytování byla v pretorijské čtvrti Moreleta Park a penzion se snídaní nezklamal. Vaškovi se moc líbilo posezení u grilu, zde nazývaném „braai“, no a Kateřině vyhovovaly černé služky, které servírovaly snídaně a každý den poctivě uklízely pokoje a společná prostranství. Pátek 28.8. večer byl vyhrazen pro Robertu, moji bývalou italskou spolužačku, v současnosti zaměstnanou u STA Travel, která nám rezervovala další ubytování v národním parku Pilanesberg a Kapském městě. Ve své tradičně bouřlivé nadšené náladě mě Roberta uvítala přesně tak, jakoby jsme se neviděli několik hodin a ne deset let. Absolvovali jsme vynikající večeři, u které mi předala poukazy na ubytování na našich dalších štacích. Zaujatě naslouchala češtině a snažila se naučit nějaká nová slova, upřímně mě překvapila s pamětí těch slov, která jsem je učil já, ještě v uniformách na školním hřišti.


Z Londýna do Afriky 1

Před cestou na daleký jih

Letos je tomu už deset let, kdy jsem coby mladý studentík úspěšně složil maturitu na Glenn High School v jihoafrické Pretorii. Spolužačka Lauren zorganizovala večírek ve škole na den 29.8., kterého se zúčastnilo sto lidí z našeho ročníku, takže účast hojná. Vypravil jsem se i já na jih naší planety, abych po letech pozdravil své někdejší souputníky.
Přesněji řečeno, vypravili jsme se na jih tři. Po menších organizačních změnách v původním složení naší „expedice“ byla finální sestava následující – kamarád Vašek, toho času duchem i tělem svobodný mechanik se zaměřením na restaurování starých VW camper dodávek, moje přítelkyně Kateřina, s úsměvem a neurčitými očekáváními nepoznaného dobrodružství, no a já, nasvůj věk statný to bývalý maturant s racionální představou o bezproblémovém průběhu našeho výletu.

Ve čtvrtek 27.8. kolem jedenácté hodiny přijel kamarád Štefan, který se velmi ochotně nabídl, že nás na londýnské letiště Heathrow odveze, aby snad v cestovní horečce některý z nás nezbloudil v početných chodbách místního metra.

V dobré náladě jsme tedy stanuli před Terminálem 3 a po zběžné kontrole věcí zapomenutých doma jsme naznali, že naší expedici nebrání naprosto nic. Po několika cigaretách a asi hodině čekání moji dva členové expedice přikráčeli v těsném sledu za mnou k odbavovacímu pultu. Naším přepravcem byly Qatar Airways, po menší výměně názorů s nepříliš nápomocným zákaznickým oddělením společnosti Emirates jsem zvolil jejich arabské bratry, přívětivý pracovník s temně fialovým turbanem přijal naše cestovní doklady a každý jeho pohled se zájmem skončil na vysmáté tváři blonďaté Kateřiny. „No budiž, mají nás tu rádi“, pomysleli jsme si svorně, i když Vašek, kterému se během čekání na odbavení uvolnil jeden z předních zubů, vrhl na chlapíka vstřícný úsměv ve stylu „Drákula se po nehodě stále culí“, načež mu zazvonil telefon a zbytek procedury jsme absolvovali bez něj. Turban se na nás usmál, posnažil se naučit několik slov slovensky, aby tím vzdal hold veselé Kateřině, a vypustil nás zpět do haly Terminálu 3. Vyrazili jsme tedy nahoru po schodech na pasovou kontrolu a procházku přes rámy, důvěrně známá to místa jedovatých oslovení místních úředníků a zutých bot cestovatelů všech barev. Ze zvyku nabytém na letištích Stansted a Luton jsme na sobě nikdo neměli nic na pípnutí, takže jsme nehlučně prošli až do bezcelní zóny, kde nás nejvíce zaujal obchod Dixons a jejich zásoba adaptérů do elektrické sítě s jihoafrickou koncovkou. Patřičně vybaveni jsme pocítili volání žaludků, v přilehlé restauraci se objednávalo u pultu s nahlášením čísla stolu, kam mají proviant přinést. Trudovitá polská dívka mi urputně tvrdila, že mnou požadovanou limonádu opravdu nemají až do té doby, kdy se mi ji podařilo přesvědčit, že za jejími zády asi třicet lahví této tekutiny naprosto nevinně trůní. Ve své frustraci kapitulovala a bylo mi jasné, že v tu chvíli rozjasní její život alespoň malé spropitné. Po vydatném jídle byl čas najít naši skvělou bránu, kde nás přivítala hrstka spolucestujících, vesměs s malými dětmi. S optimismem jsme brali jejich sborový pláč jako výraz radosti z očekávané cesty a zakrátko nás na palubě Airbusu vítaly letušky s předpisovým anglickým pukrle v arabském podání. Zaujati zábavním systémem letadla, kdy si každý mohl klikat na svoje tlačítka a sledovat vlastní obrazovku, uvítali Vašek s Kateřinou šarmantního arabského stewarda, který v rámci vyjádření vzájemných sympatií napůl dobrovolně zaujal funkci jejich osobního barmana.

Cesta do katarského hlavního města Doha probíhala vcelku pokojně, občasné turbulence, provázené sborovým pláčem přítomných dětí, dokonale dokreslovaly obrazovky se znázorněním dráhy letu, člověku při jménech Basra a Bagdád probíhaly před očima obrázky ze CNN, hlavně postava šíitského bojovníka s pancéřovou pěstí, bezmocně pěstí hrozícího do jasné oblohy na Airbus ve dvanácti kilometrech nad jeho hlavou. Přistání v Doha připomínalo návštěvu prádelny v plném provozu, 33 stupňů Celsia a namísto vlhkoměru stačilo otřít zpocená čela. Příletová hala mi o půlnoci připadala jako vlakové nádraží někde u Prahy, kde se šedesát let nazpátek soustředily transporty směr Polsko, ještě ty žluté hvězdy na kabátech nám chyběly. Odměření a zamračení katarští úředníci nás i na transit přehnali přes rámy s detektory a ve své důslednosti prohrabávali cestujícím příruční zavazadla. Se zájmem jsem sledoval, co bude, a nenechavou tmavou ruku jsem s rozhodným anglickým „Don´t touch it!“ odstrčil ze své tašky. Blonďatá Kateřina prošla, Vašek byl taky skrz, pocítil jsem úlevu. Ozvala se u nich chuť po cigaretě, tak jsem je zanechal v místní kuřárně a vydal se hledat nějakou příjemnou kavárničku, kde by bylo možné tu hodinu čekání nějak strávit. Cestu mi zkřížila bezcelní zóna s obchody a parfumeriemi, která se natolik hemžila hábity, že si člověk připadal jako na nějakém pyžamovém večírku. Asi po patnáctiminutové procházce jsem spatřil v jednom rohu se skromně krčící nápis COSTA. Heuréka, snad to není jen reklama! Nebyla to jenom reklama, zařadil jsem se mezi „pyžamové“ a čekal, až přijdu na řadu. Poprvé ve svém životě jsem se setkal s ospalou čínskou dívkou. Mikroskopicky úzké štěrbiny očí mě zpozorovaly a nastalo vyjednávání. Riyaly jsem neměl žádné, anglická libra v této naftové zemi ztratila na svém lesku a anglická karta byla blokovaná na jihoafrickou republiku, díky až přehnaným pečlivým opatřením banky Lloyds. Naštěstí mě zachránila platební karta ČSOB, kterou snad nikde nikdo na světě neblokuje a i bez vytlačených nápisů a čísel bude fungovat snad všude. Se zalíbením jsem se oddával krásně nasládlé chuti ledové kávy a za mnou mrkala dvě asijská očka obsluhy.

Nástup v Doha směr Johannesburg už měl nádech pravého afrického koloritu, kde ebenové odstíny střídaly přísné výrazy burských cestovatelů. Velmi důležitou funkcí při odbavování v Kataru je postava úředníka, který vám prolistuje celý pas klidně dvakrát, údajně za účelem zjistit, zda máte vízum, popřípadě právo vycestovat do cílové země. Zásluhou tohoto chlapíka narostla řada na odbavení do takových rozměrů, že se k nám přikrádali místní, aby se zeptali, jestli náhodou některá společnost nezešílela a nedává letenky zdarma. Rozjařen nad pasem Kateřiny, zrychlil tento pracovník svoje tempo a vítězně jsme opět stanuli u zastávky autobusu. Na rozdíl od jiných zemí, v Kataru se člověk jde do autobusu zchladit, protože teplota venku prostě není pro osoby londýnským klimatem dotčené zrovna k žití. Před odletem z Doha nás provázel křik jednoho z cestujících, který se dožadoval svého kufru, jinak že s námi neletí, po dvaceti minutách diplomatického vyjednávání ze strany posádky dotyčný zůstal na schůdkách vedle letadla, odkud ho patrně některý z účastníků naší cesty nenápadně shodil, protože hlas utichl. Letadlo odstartovalo a pohroužili jsme se do svých multimediálních systémů a vyčkávali na jídlo a vozík s pitím. Po lehkém zadřímnutí mě vzbudilo kopání do opěradla. V domnění, že ze sna některé z dětí sedících za mnou patrně nakopává nějakou obludu, aby zachránilo Spidermana ze zajetí padouchů, jsem se rozhodl chvíli vyčkat. Pár minut uběhlo a kopání byla stále pravidelné, načež jsem se otočil, abych tam spatřil asi šestiletého nadějného reprezentanta pákistánského fotbalového týmu, který vůbec nevypadal na spící robátko. Moje důrazné napomenutí si bohužel mylně vyložil jako pobídku k vzájemnému pošťuchování. Po půlnoci strávené v Doha byla moje trpělivost na opravdu na hraně. Nešlo to. Malou tmavou ruku, která se zavěsila v mezeře mezi sedadly na moje ucho, jsem chytil a silně potáhl směrem k sobě, polibek monitoru v opěradle sedadla rozverného Pakistánce zaskočil. Hlubokým tónem a pravou moravštinou jsem ho ujistil o ráznějších výchovných krocích v případě že se bude podobná událost opakovat. Kopání přestalo, byl klid.
Snídani jsme do sebe nasoukali svorně někde nad Tanzánií a s mžouráním do vycházejícího africké slunce byl čas využít velmi skromnou pohostinnost toalety v letadle. Smůla. Skupina pánů v hábitech s koberečky v podpaždí, která sledovala ukazatel směr Mekka, naběhla k ranní očistě. Na můj dotaz, zda se rozhodli na té toaletě bydlet, jenom něco vycházející postava zamumlala a budka byla moje. Po necelých dvanácti hodinách letu takový malý úspěch dokáže potěšit.

Jaké to překvapení po příletu do Johannesburgu! Po téměř hodině cudného kroužení nad městem se náš pilot konečně rozhodl posadit Airbus na dráhu letiště O R Tambo. Za zmínku stojí teplota 7 stupňů Celsia, která členy expedice zarazila, až jsem se jim snažil připomenout, že je ráno a vlastně končí zimní období, navíc je O R Tambo v horách, 1550 metrů nad mořem. Pasová kontrola byla tradičně africká, času spousta, přes plot přece nikdo neskočí. Seriozní výraz úřednice nabýval na vážnosti i během opatrného vyťukávání mých iniciálů do počítače. Kdyby jí snad ten jeden prst ochrnul, už by se neuživila, došlo mi. Chlapík ve směnárně už byl přístupnější. Lidi u peněz jsou většinou veselí, naštěstí.
Nastal čas vyzvednout si u Europcar naše „bílé koně“. Příjemně překvapeni čistotou a prostorností vozu jsme vyrazili do jihoafrického provozu, čekala nás hodina popojíždění směr Pretoria. Seděl jsem za volantem, členové mojí expedice s rozvahou vykuřovali a oddechovali po vyčerpávajícím letu.